KSPL 10 Co 130/2026-67

Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Jany Šalomounové a soudkyň Mgr. Jitky Lukešové a Mgr. Miroslavy Jarošové ve věci ⟪LB:lb_001⟫ žalobkyně: ⟪LB:lb_002⟫ Jméno žalobkyně, narozená dne Datum narození žalobkyně bytem Adresa žalobkyně hodnotaAdresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta ⟪LB:lb_003⟫ proti ⟪LB:lb_004⟫ žalovanému: ⟪LB:lb_005⟫ Jméno žalovaného, narozený dne Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného hodnotaAdresa žalovaného ⟪LB:lb_006⟫ o vyklizení nemovitostí ⟪LB:lb_007⟫ o odvolání žalovaného proti rozsudku Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 29. 1. 2026, č. j. 13 C 337/2025–36

Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 9 417,43 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobkyně.

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně uložil žalovanému povinnost vyklidit a předat žalobkyni pozemek p. č. st. hodnota, druh zastavená plocha a nádvoří, jehož součástí je stavba adresa hodnota, rodinný dům a dále pozemek p. č. hodnota, druh pozemku ovocný sad, v k. ú. adresa, obci adresa, na LV č. hodnota u Katastrálního úřadu pro adresa kraj, Katastrální pracoviště adresa, do 15 dnů od právní moci rozsudku (výrok I.) a dále žalovaného zavázal povinností zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 18 310 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II.).

2. Proti tomuto rozsudku do obou jeho výroků se včas odvolal žalovaný, který nesouhlasí se závěrem soudu prvního stupně, že vlastnické právo žalobkyně je prokázáno výpisem z katastru nemovitostí. Již z tohoto důvodu nemůže být napadený rozsudek věcně správný. Katastrální úřad není oprávněn posuzovat skutečnost, komu svědčí vlastnické právo k nemovitým věcem, k tomu je příslušný výlučně soud. Zápis v katastru nemovitosti má charakter vyvratitelné právní domněnky, což je patrné z formulace „má se za to“ v ust. § 980 odst. 2 o. z. Před soudem prvního stupně žalovaný uplatnil tvrzení, že žalobkyně není vlastníkem stavby, jehož vyklizení se domáhá, neboť stavbu nerealizovala. S tímto souvisí i námitka nedostatku aktivní legitimace žalobkyně. Otázka vlastnického práva je otázkou předběžnou, jejíž vyřešení musí předcházet meritornímu rozhodnutí ve věci. Žalovaný poukázal na usnesení NS sp. zn. 22 Cdo 1341/2021, řešící posouzení, zda ke stavbě vzniklo výlučné vlastnictví, či podílové spoluvlastnictví více osob, přičemž podstatné je, zda byla stavba postavena svépomocně, nebo zda byla postavena na základě smlouvy o dílo. V případě smlouvy o dílo je vlastníkem zhotovované stavby objednatel, a to od počátku výstavby. Soud prvního stupně argumentaci žalovaného pominul a vychází z toho, že žalobkyně je vlastníkem pozemku a že stavba je součástí pozemku. Občanský zákoník z tohoto předpokladu stanoví určité výjimky, jak například vyplývá z ust. § 1086 o. z., upravující nároky zřizovatele stavby na cizím pozemku, spočívající v možnosti domáhat se vydání tohoto pozemku od vlastníka za úplatu. Žalobkyně se na realizaci stavby žádným způsobem osobně nepodílela a o průběh stavby se nezajímala, vše osobně zajišťoval žalovaný. V uvedeném směru žalovaný označil důkazy k prokázání tvrzení, tj. skutečnosti, že žalobkyně není vlastníkem dotčené stavby a není ani aktivně legitimována k podání žaloby v této věci. Soud prvního stupně tyto důkazy neprovedl a řádným a dostatečným způsobem se nevypořádal ani s dohodou o narovnání předloženou k důkazu, která potvrzuje tvrzení ohledně absence vlastnického práva na straně žalobkyně. Nelze učinit závěr o neprokázání vlastnického práva k nemovitým věcem za situace, kdy soud neprovedl důkazy, které k této otázce označil, respektive žalovaného nepoučil, že navržené důkazy považuje v tomto směru za nedostatečné. Soud prvního stupně rovněž zcela pominul ust. § 8 o. z., dle kterého zjevné zneužití práva nepožívá právní ochrany, jakož i zásadu, že nikdo nesmí těžit ze svého nepoctivého nebo protiprávního činu. Protiprávní stav byl v dané věci fakticky právně vyvolán žalobkyní, neboť ta nerealizovala svou povinnost z dohody o narovnání. Žalobkyně se domáhá práv z titulu vlastnického práva ke stavbě, kterou nerealizovala, nezaplatila, a naopak se zavázala převést do vlastnictví jiné osoby, což však neučinila. Žalobkyně nárok na vyklizení nemovitostí tedy zakládá na jí zaviněném protiprávním stavu a takový nárok proto nemůže požívat právní ochrany.

3. Žalovaný dále namítl, že soud prvního stupně ve věci rozhodl formalisticky, pokud zcela ignoroval další podstatné a prokázané skutečnosti a nijak se s těmito nevypořádal z hlediska aplikace uvedených právních zásad. Žalobkyně není výlučným vlastníkem stavby a není proto k podání žaloby na vyklizení aktivně věcně legitimována. Soud prvního stupně neprovedl řádné hodnocení důkazů, a proto je napadený rozsudek nepřezkoumatelný. Žalovaný navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

4. Žalobkyně v rámci vyjádření k odvolání žalovaného navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek v celém rozsahu potvrdil a přiznal žalobkyni náhradu nákladů odvolacího řízení, neboť odvolání není důvodné, když žalovaný pouze opakuje argumenty, se kterými se soud prvního stupně řádně vypořádal a které nemohu ani hypoteticky vést k jinému rozhodnutí, než jaké vydal nalézací soud. Žalovaný odvolací argumentaci prezentoval již před soudem prvního stupně, kdy v průběhu řízení namítal různé a vzájemně neslučitelné právní konstrukce, když někdy měl být vlastníkem předmětné nemovitosti on, jindy třetí osoba. Před podáním žaloby vlastnické právo žaloby nerozporoval, uznával jej a namísto toho namítal, že mělo dojít k uzavření blíže nespecifikované a obsahově neurčité nájemní smlouvy k nemovitostem, která zakládá jeho užívací právo k nim. Žalobkyně všechna tato tvrzení odmítá jako zcela smyšlená a nepodložená. Žalobkyně prokázala své vlastnické právo, když je zapsaným knihovním vlastníkem předmětných nemovitostí a její nabývací titul k těmto nemovitostem byl řádně specifikován a doložen v rámci předložených listin. Naproti tomu žalovaný se omezil pouze na uvádění nepodložených a nepřípadných tvrzení, která nemohla mít pro otázku posuzování vlastnického práva žádný vliv. Žalovanému nesvědčí žádné užívací právo k předmětným nemovitostem, když není stranou žádné nájemní smlouvy k nim. Nemohl nabýt vlastnické právo k nemovitostem, když nikdy nebyl stavebníkem nemovitosti a právní úprava, respektive judikatura, o kterou svou argumentaci doplnil, se v poměrech účastníků ani hypoteticky nemůže aplikovat, protože se jedná o úpravu z doby před rekodifikací občanského zákoníku. Za stavu platného a účinného občanského zákoníku nemohlo s ohledem na ust. § 1084 o. z. dojít k žádnému mimoknihovnímu nabytí vlastnického práva ve prospěch žalovaného, současně však tvrzení žalovaného jsou nepodložená a nepravdivá. Vlastnické právo k nemovitostem nenabyla na základě právního jednání žalobkyně žádná třetí osoba. Žalovaný navíc v minulosti vlastnické právo žalobkyně k nemovitostem uznal, když usiloval o uzavření nájemní smlouvy, a proto jsou nynější jeho tvrzení zjevně účelová. Žalovaný svá tvrzení opakovaně měnil a v podstatě pouze účelově věc zdržoval, aby prodloužil svou bezprávní okupaci nemovitostí. Listiny předložené žalovaným byly provedeny k důkazu řádně, nebyly však způsobilé ani hypoteticky vést k jinému závěru, než že žalobkyně je vlastníkem předmětných nemovitostí, nejednalo se o žádný právní titul k nabytí vlastnictví nemovitosti jinou osobou a soud prvního stupně proto věc vyhodnotil správně. Tento závěr nemohl být ani překvapivý, když žalovanému muselo být známo, že neuvedl ani nedoložil nic, co by mohlo vést soud k jinému závěru.

5. Žalobkyně prokázala své vlastnické právo k nemovitostem, a proto soud prvního stupně na základě provedených důkazů rozhodl správně. Žalovaný si dobře musí být vědom skutečnosti, že soudní řízení zatěžuje nejen tím, že žalobkyni brání v užívání nemovitosti, ale též i náklady řízení, které jí průběžně vznikají. Jelikož je žalovaný osobou bez jakéhokoliv postižitelného majetku, je proti němu bezvýsledně veden již od roku 2009 vyšší počet exekucí, je mu fakticky lhostejné, jak vysoká bude případná povinnost k náhradě nákladů řízení a zda bude eventuálně povinen k nahrazení užitku za dobu bezprávní okupace nemovitosti, protože tyto pohledávky budou fakticky nedobytné. Žalovaný účelově prodlužuje dobu nalézacího řízení, a proto postupně uvádí spekulativní, nepodložená, nepřípadná a vzájemně rozporná tvrzení, kterými se snaží oddálit nucené vystěhování z nemovitostí, jak vyplývá z výpisu z centrální evidence exekucí ze dne 1. 10. 2025.

6. Soud prvního stupně napadený rozsudek odůvodnil tím, že z provedených důkazů (výpis z LV č. hodnota) se podává, že jako vlastník předmětných nemovitostí je zapsána žalobkyně, přičemž nabývacím titulem je kupní smlouva ze dne 16. 9. 2019 a směnná smlouva ze dne 5. 6. 2020. Ve smyslu ust. § 980 odst. 2 o. z. se tak má za to, že vlastnické právo žalobkyně bylo zapsáno v souladu se skutečným právním stavem, kdy katastr nemovitostí je veřejným seznamem. Nedůvodné jsou proto námitky žalovaného ohledně nabytí vlastnictví ve vztahu k domu č. p. hodnota jeho zhotovitelem, kdy předmětný dům je součástí pozemku p. č. st. hodnota. Žalobkyně vlastnictví předmětných pozemků nabyla na základě kupní a směnné smlouvy, tj. převodem vlastnického práva ve smyslu 1099 o. z. a zápisem tohoto převodu do katastru nemovitostí dle § 1105 o. z. Nerozhodné jsou skutečnosti vyplývající z dohody o narovnání ze dne 10. 2. 2020, neboť tato byla uzavřena mezi žalobkyní a třetími osobami, nelze dovodit převod nemovitostí na třetí osoby, tím méně nabytí vlastnického práva k nemovitostem. Soud prvního stupně shledal nedůvodnou námitku žalovaného ohledně nedostatku aktivní věcné legitimace žalobkyně k podání žaloby s ohledem na výše uvedené závěry.

7. Dále bylo jednotlivými dopisy ohledně komunikace účastníků z období září - říjen 2025, tak i z nesporného tvrzení ohledně ukončení společného soužití účastníků zjištěno, že žalovaný předmětné nemovitosti užíval a užívá i v době po ukončení soužití účastníků. K uzavření smlouvy o nájmu předmětných nemovitostí ve smyslu ust. §§ 2201 a 2235 o. z. nedošlo, žalovaný přes opakované výzvy ze strany žalobkyně tyto nemovitosti nevyklidil a žalobkyni nepředal.

8. Lze tedy uzavřít, že žalovaný předmětné nemovitosti užívá bez právního důvodu, neboť právo k bydlení žalovaný odvozoval toliko od souhlasu žalobkyně jako vlastníka k užívání nemovitostí, nikoliv ze skutečností jiných. Nesporné je, že žalovaný předmětné nemovitosti přes výzvy dobrovolně nevyklidil a žalobkyni nepředal.

9. Soud prvního stupně shledal nerozhodnými námitky žalovaného ohledně vzájemných vztahů účastníků, nevypořádání možných majetkových nároků vzniklých v době trvání společného soužití účastníků v souvislosti se stavbou a financováním stavby domu, soud tedy neprovedl (zamítl) veškeré zbývající důkazní návrhy žalovaného, neboť směřovaly k prokázání nerozhodných skutečností z hlediska žalobou uplatněného nároku. Soud prvního stupně zdůraznil, že civilní sporné řízení je ovládáno dispoziční zásadou a nikoliv vyšetřovací, bylo tedy na žalobkyni, zda a jaký nárok učinila předmětem řízení, kdy uplatněný nárok na vydání věci - vyklizení nemovitostí, byl identifikován žalobním petitem, tak i skutkovými tvrzeními, z nichž nárok vyplývá (bod 18. odůvodnění).

10. Nákladový výrok soud odůvodnil dle kritéria úspěchu ve věci v souladu s ust. § 142 odst. 1 a § 142a o. s. ř. a uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni k rukám jejího zástupce náhradu nákladů řízení (bod 19. odůvodnění).

11. Odvolací soud z obsahu spisu zjistil, že žalovaný v rámci vyjádření k žalobě na vyklizení podáním došlým soudu prvního stupně dne 19. 1. 2026 uvedl, že žalobkyně se na realizaci stavby žádným způsobem osobně nepodílela a o průběh stavby se nezajímala. Vše osobně zajišťoval on. Současně nemá k dispozici žádné doklady, z nichž by vyplývalo, že by se na realizaci stavby podílela žalobkyně finančně, a pokud tvrdí, že je výlučným vlastníkem stavby, navrhl, aby byla soudem vyzvána k předložení dokladů prokazujících, že stavbu realizovala ona, v úmyslu tuto postavit pro sebe a že také náklady na realizaci stavby zaplatila. Navrhl provést k důkazu doklady prokazující realizaci a financování stavby, k níž bude žalobkyně soudem vyzvána. Žalovaný navrhl, aby se soud zabýval vlastnickým právem ke stavbě jako předběžnou otázkou.

12. Odvolací soud se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně souhlasí, v podrobnostech proto na ně odkazuje s tím, že soud prvního stupně provedl dokazování v dostatečném rozsahu a bez procesní vady, učinil odpovídající skutková zjištění a ta správně právně kvalifikoval.

13. Pokud žalovaný poukazoval na judikaturu Nejvyššího soudu zabývající se posouzením, zda ke stavbě vzniklo výlučné vlastnictví či podílové spoluvlastnictví více osob, jež rozlišuje, zda stavba byla postavena svépomocně nebo na základě smlouvy o dílo, pak je třeba zdůraznit, jak také uvádí správně soud prvního stupně ve svých právních závěrech, že jednak žalobkyně vlastnické právo k předmětným nemovitým věcem nabyla na základě kupní smlouvy ze dne 16. 9. 2019 a směnné smlouvy ze dne 5. 6. 2020, a jednak až za účinnosti zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, od 1. 1. 2014. Rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1341/2021 se zabývalo situací nastalou za účinnosti zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, do 31. 12. 2013. Předmětné nemovitosti žalobkyně nenabyla originárně zhotovením stavby na základě smlouvy o dílo, či svépomocně. Z k důkazu označené dohody o narovnání, která byla při ústním jednání před soudem prvního stupně k důkazu provedena, žalovaným tvrzená skutečnost nevyplývá. Z dohody o narovnání naopak plyne, že byla uzavřena mezi žalobkyní a třetím subjektem, tedy nikoliv žalovaným, tudíž námitky žalovaného, že stavbu realizoval, že ji financoval, nemají za dané situace na vznik vlastnického práva žalobkyně k nemovitým věcem, jejichž vyklizení se po žalovaném domáhá, právní relevanci. S účinností od 1. 1. 2014 platí zásada, že stavba je součástí pozemku (srov. ust. § 506 o. z.), do 31. 12. 2013 naopak platilo, že stavba není součástí pozemku (srov. ust. § 120 odst. 2 OZ). Z uvedeného srovnání vyplývá závěr, že pokud je stavba postavena na pozemku konkrétního vlastníka, tento se stává i vlastníkem stavby, jak stanoví ust. § 1084 odst. 1 o. z. A pokud se na stavbě podílela další osoba, stává se tzv. neoprávněným stavebníkem, a nikoliv vlastníkem či spoluvlastníkem a případné nároky je pak třeba řešit v souladu s ust. §§ 1083 a 1084, či dle ust. § 1086 o. z.

14. Výhrada žalovaného spočívající v tom, že měl být soudem poučen o povinnosti nést důkazní břemeno, nezbývá než konstatovat, že žalovaný se svojí neúčastí u ústního jednání před soudem prvního stupně vzdal možnosti být soudem dle ust. § 118a odst. 3 o. s. ř. poučen, nastaly důsledky koncentrace řízení dle ust. § 118b o. s. ř. a zákonné podmínky pro její prolomení odvolací soud ve smyslu ust. § 205a o. s. ř. neshledal. Z obsahu spisu vyplývá, že žalovaný svoji neúčast u jednání před soudem prvního stupně sice omluvil (ze zdravotních důvodů), o jeho odročení však nepožádal (viz protokol o konaném ústním jednání dne 29. 1. 2026). Soud prvního stupně se tudíž žádné procesní vady v tomto ani jiném směru nedopustil. Nicméně za situace, kdy nabývacím titulem vlastnického práva žalobkyně jsou kupní a směnná smlouva, není argumentace žalovaného právně významná, neboť právě v souladu s ust. § 980 odst. 2 o. z. bylo vlastnické právo žalobkyně zapsáno do katastru nemovitostí v souladu se skutečným právním stavem a nejde o situaci, kdy k takovému zápisu nedošlo (srov. NS ze dne 29. 11. 2007 sp. zn. 22 Cdo 3163/2006 či ze dne 27. 8. 2025 sp. zn. 22 Icdo 61/2023).

15. S ohledem na přijaté závěry pak nebylo namístě žalobkyni vést k nesení důkazního břemene dle návrhu žalovaného, proto ani v tomto směru soud prvního stupně nepochybil, pokud ve věci rozhodl, aniž žalobkyni dle ust. § 118a odst. 3 o. s. ř. poučil.

16. Odvolací soud námitky žalovaného neshledal důvodnými, a proto napadený rozsudek, včetně výroku o nákladech řízení jako věcně správný a zákonu odpovídající dle ust. § 219 o. s. ř. potvrdil (výrok I.).

17. Výrok o náhradě nákladů odvolacího řízení je odůvodněn ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s ust. § 224 odst. 1 o. s. ř., když žalovaný se svým odvoláním úspěšný nebyl, proto je povinen nahradit náklady řízení úspěšné žalobkyni sestávající se z odměny jejího zástupce v osobě advokáta za podané vyjádření k odvolání a účast u odvolacího jednání, tj. za dva úkony právní služby po 2 300 Kč, tj. 4 600 Kč, dále ze dvou režijních paušálů po 450 Kč, tj. 900 Kč, z náhrady promeškaného času za 6 započatých půlhodin po 150 Kč, tj. 900 Kč, z náhrady cestovného ve výši 1 383 Kč v souladu s vyúčtováním předloženém zástupcem žalobkyně a vyhláškou č. 573/2025 Sb. a 21 % DPH dle ust. § 137 odst. 3 o. s. ř. ve výši 1 634,43 Kč (vyhláška č. 177/1996 Sb.).

18. Odvolací soud nepřehlédl, že soud prvního stupně žalovaného osvobodil od zaplacení soudního poplatku za odvolání usnesením ze dne 26. 3. 2026, č. j. 13 C 337/2025–53, s odůvodněním, že žalovaný doložil své poměry, z nichž plyne, že nemá příjmy. Při odvolacím jednání žalovaný důvody hodné zvláštního zřetele pro případné nepřiznání náhrady nákladů řízení úspěšné žalobkyni dle ust. § 150 o. s. ř. netvrdil, a odvolací soud je ani neshledal. K moderaci soud přistoupí za situace, kdy by bylo nespravedlivé, aby plně úspěšný účastník získal náhradu nákladů řízení od neúspěšného účastníka. Důvody hodné zvláštního zřetele musí být výjimečné a vážou se ke způsobu vedení sporu, okolnostem, které mu předcházely, zvažují se i poměry obou stran sporu. Judikatura vyšších soudů opakovaně potvrzuje, že nepříznivé majetkové poměry samy o sobě, a i když vedly k osvobození od poplatků, nejsou důvodem pro aplikaci ust. § 150 o. s. ř. (srov. nález ÚS ze dne 7. 4. 2010 sp. zn. II. ÚS 3015/09). Žalovaný před zahájením sporu vlastnické právo žalobkyně nezpochybňoval, požadoval uzavření nájemní smlouvy na předmětné nemovitosti, po jeho zahájení svůj postoj změnil, současně však opakovaně avizoval snahu se dohodnout. Stanovisko žalovaného k věci samé tudíž nebylo konzistentní, a jeví se, jak namítá žalobkyně, jako účelové. Za takové situace nebyl důvod o moderaci náhrady nákladů odvolacího řízení uvažovat, a proto odvolací soud rozhodl dle hlediska úspěchu ve věci a žalobkyni jako úspěšnému účastníkovi řízení přiznal plnou náhradu nákladů řízení.

Proti tomuto rozhodnutí je dovolání přípustné, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Proti tomuto rozhodnutí je možno podat dovolání k Nejvyššímu soudu ČR do dvou měsíců od doručení rozhodnutí odvolacího soudu u soudu, který rozhodoval v prvním stupni.