OSPH02 19 C 118/2025-46

Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl soudcem Mgr. Ing. Danielem Zejdou ve věci ⟪LB:lb_001⟫ žalobce: Jméno žalobce, narozený Datum narození žalobce bytem Adresa žalobce zastoupený advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta ⟪LB:lb_002⟫ proti ⟪LB:lb_003⟫ žalované: Jméno žalované sídlem Adresa žalované ⟪LB:lb_004⟫ pro zaplacení 129 000 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku ve výši 6 250 Kč spolu s úrokem ve výši 12 % ročně z částky 6 250 Kč od 10. 6. 2025 do zaplacení, a to do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Zamítá se žaloba, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobci částku ve výši 122 750 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z této částky od 10. 6. 2025 do zaplacení.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 11 826,26 Kč, a to do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Žalobce se podanou žalobou domáhá, aby mu žalovaná zaplatila částku 129 000 Kč s příslušenstvím jako přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu způsobenou nesprávným úředním postupem ve smyslu § 13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci (dále jen "OdpŠk"). Tvrdí, že k nesprávnému úřednímu postupu došlo v řízení vedeném u Okresního soudu Plzeň–město pod sp. zn. 50 Nt 35/2024, které trvalo nepřiměřeně dlouho, čímž bylo porušeno jeho právo na projednání věci v přiměřené lhůtě. Žalobce vychází ze závěrů nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2575/24 ze dne 6. 11. 2024, jenž potvrdil existenci průtahů v řízení o vzetí žalobce do vazby. Žalobce odvozuje výši požadované částky z metodiky Nejvyššího soudu ČR podle rozhodnutí sp. zn. 30 Cdo 2357/2010, podle níž činí přiměřené odškodnění částku 1 500 Kč za každý den vazby, tedy za 86 dnů celkem 129 000 Kč. Dle jeho názoru je konstatování porušení práva, které mu poskytla žalovaná v rámci předběžného projednání, nedostatečné a neodpovídá závažnosti zásahu do jeho osobní svobody.

2. Žalovaná ve svém písemném vyjádření k žalobě nárok žalobce neuznává a navrhuje jeho zamítnutí. Uvádí, že v rámci mimosoudního projednání žádosti žalobce ze dne 10. 12. 2024 shledala, že v předmětném řízení o vazbě došlo k nesprávnému úřednímu postupu spočívajícímu v nepřiměřené délce řízení, avšak že takový závěr sám o sobě odůvodňuje pouze morální satisfakci formou konstatování porušení práva, nikoli peněžní kompenzaci. Žalovaná se opírá o § 31a odst. 2 zákona OdpŠk a o ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu, podle níž konstatování porušení práva představuje plnohodnotnou formu zadostiučinění. Zdůrazňuje, že zjištěné průtahy v řízení neměly vliv na délku samotné vazby a nelze je proto hodnotit jako natolik závažné, aby zakládaly nárok na finanční odškodnění. Z těchto důvodů setrvává žalovaná na stanovisku, že poskytnuté zadostiučinění ve formě konstatování nesprávného úředního postupu je dostatečné a odpovídá okolnostem případu.

3.

4. Soud ve věci učinil následující závěr o skutkovém stavu relevantní pro rozhodnutí ve věci:

5. Při posuzování nároku soud vyšel z toho, že mezi účastníky je nesporné, že: ⟪LB:lb_001⟫ - Žalobce uplatnil u žalované dne 10. 12. 2024 nárok na poskytnutí zadostiučinění ve výši 129 000 Kč za nesprávný úřední postup spočívající v nepřiměřené délce předmětného řízení vedeného u Okresního soudu Plzeň-město sp. zn. 50 Nt 35/2024. ⟪LB:lb_002⟫ - Žalovaná dne 6. 6. 2025 věc projednala, konstatovala, že došlo v předmětném řízení k nesprávnému úřednímu postupu a poslala žalobci zadostiučinění formou konstatování nesprávného úředního postupu.

6. Z provedeného dokazování podstatným obsahem spisu Okresního soudu Plzeň-město sp. zn. 50 Nt 35/2024 má soud za prokázaný následující průběh posuzovaného řízení: Dne 10. 6. 2024 ve 12:26 hodin byl Jméno žalobce vzat do vazby v souvislosti s trestním stíháním pro zvlášť závažný zločin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1 písm. b), c) trestního zákona. Dne 11. 6. 2024 bylo zahájeno vazební řízení vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 50 Nt 35/2024. Dne 12. 6. 2024 byl soudu doručen návrh státního zástupce na vzetí obviněného do vazby. Téhož dne, 12. 6. 2024, bylo v 15:34 hodin zahájeno vazební zasedání, ve kterém Okresní soud Plzeň-město rozhodl usnesením č. j. 50 Nt 35/2024-38 o vzetí Jméno žalobce do vazby z důvodů uvedených v § 67 písm. a), c) trestního řádu a zamítl jeho nabídku písemného slibu, peněžité záruky i dohled probačního úředníka. Dne 12. 6. 2024 byl vydán příkaz k přijetí obviněného do vazby. Dne 12. 6. 2024 podal obviněný proti usnesení o vzetí do vazby stížnost, kterou dne 24. 6. 2024 odůvodnil. Po doručení odůvodněné stížnosti dne 24. 6. 2024 byl spis postoupen Krajskému soudu v Plzni k rozhodnutí o stížnosti. Dne 3. 7. 2024 Krajský soud v Plzni vyzval Okresní soud k doplnění podkladů nezbytných pro rozhodnutí o stížnosti. Dne 6. 7. 2024 byly požadované doplňky doplněny a spis byl zkompletován. Dne 7. 8. 2024 byl podle evidence soudu spis znovu doručen Krajskému soudu s kompletní dokumentací k rozhodnutí. Dne 28. 8. 2024 rozhodl Krajský soud v Plzni v neveřejném zasedání usnesením č. j. 50 To 244/2024-77 o zamítnutí stížnosti Jméno žalobce podle § 147 odst. 1 písm. c) trestního řádu; usnesení nabylo právní moci téhož dne. Dne 16. 9. 2024 podal Jméno žalobce ústavní stížnost proti rozhodnutím obecných soudů pro tvrzené porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Dne 6. 11. 2024 rozhodl Ústavní soud nálezem sp. zn. II. ÚS 2575/24, který ústavní stížnost zamítl, avšak konstatoval existenci nepřiměřených průtahů v řízení o vzetí do vazby, a popsal konkrétní zdržení mezi 24. 6. a 7. 8. 2024 jako podstatné pro porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě.

7. Z nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2575/2024 ze dne 6. 11. 2024 má soud za prokázané, že Ústavní soud v odůvodnění nálezu konstatoval, že posuzované řízení o vzetí do vazby žalovaného před Okresním soudem Plzeň–město pod sp. zn. 50 Nt 35/2024 a následně před Krajským soudem v Plzni nevyhovělo velmi přísnému požadavku na urychlený soudní přezkum zásahu do osobní svobody. Ústavní soud dospěl k závěru, že délka řízení, které ve dvou stupních trvalo celkem 86 dní, nesplňovala standard urychleného přezkumu, neboť stížnostní řízení před krajským soudem trvalo 65 dní (do vydání usnesení), respektive 74 dní (do doručení písemného stejnopisu)

8. Na základě provedeného dokazování soud činí závěr o skutkovém stavu věci tak, jak plyne z výše uvedených nesporných tvrzení účastníků řízení a provedeného dokazování.

9. Zjištěný skutkový stav soud právně posoudil následovně:

10. Podle § 1 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. (dále jen „OdpŠk“) stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu způsobenou při výkonu státní moci.

11. Podle § 2 OdpŠk odpovědnosti za škodu se podle tohoto zákona nelze zprostit.

12. Podle § 5 OdpŠk stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu, která byla způsobena za a) rozhodnutím, jež bylo vydáno v občanském soudním řízení, ve správním řízení, v řízení podle soudního řádu správního nebo v řízení trestním, za b) nesprávným úředním postupem.

13. Podle § 13 odst. 1 OdpŠk odpovídá stát za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.

14. Podle § 31a odst. 1 OdpŠk bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Podle odst. 2 téhož ustanovení, zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. Podle odst. 3 téhož ustanovení v případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí, nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména za a) k celkové délce řízení, za b) složitosti řízení, za c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům řízení a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, za d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a za e) významu předmětu řízení pro poškozeného.

15. Na základě tvrzení žalobce a provedeného dokazování má soud za prokázané, že posuzované řízení vedené u Okresního soudu Plzeň–město pod sp. zn. 50 Nt 35/2024, ve věci návrhu státního zástupce na vzetí obviněného Jméno žalobce do vazby, bylo zahájeno dne 10. června 2024, kdy byl žalobce omezen na osobní svobodě a vzat do vazby rozhodnutím soudu ze dne 12. června 2024 a skončilo nálezem Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2575/24 ze dne 6. listopadu 2024. Celková délka posuzovaného řízení tak činila přibližně 5 měsíců.

16. Soud na základě provedeného dokazování přisvědčil jak tvrzením žalobce, tak i vyjádření žalované, a ztotožnil se se závěrem Ústavního soudu vyjádřeným v nálezu sp. zn. II. ÚS 2575/24, že posuzované řízení o vzetí žalobce do vazby bylo zjevně nepřiměřené délkou svého trvání. Ústavní soud konstatoval, že řízení vedené před Okresním soudem Plzeň–město a následně před Krajským soudem v Plzni nevyhovělo velmi přísnému požadavku na urychlený soudní přezkum zásahu do osobní svobody. Dospěl k závěru, že délka řízení, které ve dvou stupních trvalo celkem 86 dní, nesplňovala standard urychleného přezkumu, neboť stížnostní řízení před krajským soudem trvalo 65 dní (do vydání usnesení), respektive 74 dní (do doručení písemného stejnopisu). Soud dále vzal v úvahu, že ačkoli nešlo o věc triviální a vyžadovala určitou míru prostudování podkladů, zdržení řízení nebylo odůvodněno mimořádnou složitostí věci, ale spočívalo zejména v průtazích mezi jednotlivými procesními úkony.

17. Z tohoto důvodu soud dospěl k závěru, že je zde dán odpovědnostní titul dle zákona č. 82/1998 Sb.

18. Z konstantní judikatury Evropského soudu pro lidská práva a Nejvyššího soudu ČR (např. rozsudek ze dne 12. 1. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1151/2009; ze dne 26. 1. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3889/2009; nebo ze dne 13. 7. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4540/2009) plyne, že v soudním řízení lze přiznat účastníkům řízení základní částku v rozmezí 15 000 až 20 000 Kč za každý další rok řízení, přičemž za první dva roky se přiznává částka poloviční.

19. Pro posuzované řízení soud shledal jako adekvátní základní částku finančního zadostiučinění ve výši 20 000 Kč za rok trvání řízení, za první dva roky pak částku poloviční. Soud se přiklonil k horní hranici rozmezí stanoveného judikaturou Nejvyššího soudu, neboť v projednávané věci šlo o řízení o omezení osobní svobody, kde je nezbytné klást zvláštní důraz na rychlost a efektivitu soudního přezkumu. V souladu s judikaturou Ústavního soudu je třeba v těchto případech trvat na striktním požadavku na urychlené rozhodnutí o zásahu do osobní svobody, a proto soud považoval za přiměřené stanovit výši základního zadostiučinění právě na horní hranici stanoveného rozmezí.

20. Soud dospěl k základní částce odškodnění za toto posuzované období ve výši 4 166,67 Kč, kterou dále podrobil kritériím uvedeným ve stanovisku Nejvyššího soudu.

21. Význam řízení pro žalobce soud hodnotil jako mimořádně zvýšený a základní částku z tohoto důvodu navýšil o 50 %. Soud přihlédl k tomu, že se jednalo o trestní řízení vedené v souvislosti s rozhodováním o vzetí žalobce do vazby, tedy o zásahu do jeho osobní svobody. V takových případech má ochrana základního práva na osobní svobodu zásadní význam, a proto bylo na místě poskytnout vyšší zadostiučinění reflektující intenzitu zásahu i jeho dopad na žalobce.

22. Pro další korekce základní částky soud důvody ani v tvrzení žalobce ani na základě výsledků provedeného dokazování neshledal.

23. Soud tak dospěl k závěru, že základní částku ve výši 4 166,67 Kč je třeba zvýšit celkově o 50 %, tj. na částku 6 250 Kč, která představuje přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou žalobci nesprávným úředním postupem v posuzovaném soudním řízení. Vzhledem k tomu, že žalovaná před podáním žaloby dobrovolně ničeho neplnila, soud přiznal žalobci částku 6 250 Kč a ve zbylé částce 122 750 Kč žalobu zamítl. Současně žalobci přiznal zákonné úroky z prodlení za období po uplynutí zákonné šestiměsíční lhůty od uplatnění nároku u žalované.

24. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že přiznal žalobci, jenž byl v řízení zcela úspěšný (vzhledem k tomu, že rozhodnutí o výší zadostiučinění záviselo na posouzení soudu, bere se jakákoli přiznaná částka pro účely nároku na náhradu řízení jako plný úspěch žalobce ve věci), nárok na náhradu nákladů řízení v částce 11 826,26 Kč. Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 2 000 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 6 250 Kč sestávající z částky 1 500 Kč za převzetí a přípravu zastoupení dle § 11 odst. 1 písm. a) a. t. ze dne 11. 9. 2024, z částky 1 500 Kč za písemné podání nebo návrh ve věci samé (žaloba) dle § 11 odst. 1 písm. d) a. t. ze dne 10. 6. 2025 a z částky 1 500 Kč za účast na jednání soudu dle § 11 odst. 1 písm. g) a. t. ze dne 23. 10. 2025 včetně dvou paušálních náhrad výdajů po 450 Kč dle § 14b odst. 5 písm. b) a. t. a paušální náhrady výdajů ve výši 300 Kč dle § 14b odst. 5 písm. b) a. t., v souvislosti s cestou realizovanou dne 23. 10. 2025 náhrada 2 420,88 Kč za 200 ujetých km v částce 1 520,88 Kč (34,70 Kč za litr paliva dle vyhlášky č. 475/2024 Sb., ve znění pozdějších předpisů, při průměrné spotřebě 5,2 l/100 km a 5,80 Kč/km za amortizaci vozidla dle vyhlášky č. 475/2024 Sb., ve znění pozdějších předpisů) podle § 13 a. t. a náhrada za ztrátu času v trvání 6 × 30 minut v částce 900 Kč podle § 14 a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 8 120,88 Kč ve výši 1 705,38 Kč.

Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, a to k Městskému soudu v Praze, prostřednictvím Obvodního soudu pro Prahu 2. Odvolání je třeba podat ve dvojím vyhotovení.

Nesplní-li žalovaná povinnosti uložené jí tímto rozsudkem v uvedených lhůtách, může se žalobce domáhat po jeho právní moci výkonu rozhodnutí u soudu.